Jak Praha přichází o hosty

Minulý týden nás v Praze navštívila bývalá kolegyně mé drahé choti. Moc bych se divil, kdyby to nebylo naposledy...

Ale měl bych začít od začátku. Nejprve bych se chtěl omluvit všem čtenářům, kterým se moje blogy líbily a čekali na ně. Měl jsem posledních pár měsíců docela napilno – ostatně, možná se o tom rozepíšu v budoucnu. Nechci nic slibovat, nejméně ze všeho pak pravidelné aktualizace. Je trochu smutné, že mě k rozepsání dokopal až vztek, který se ve mně hromadil posledních pár let.

Nechápejte mě špatně. V Praze jsem se narodil a vroucně ji miluji jako rodný syn. Prahu jsem nikdy neopustil na déle než tři týdny (s jedinou výjimkou). V Praze snad jednoho krásného dne za nějakých osm devět desetiletí i navěky spočinu (nezbývá mi než doufat). Znám ji jako vlastní rozdrbané kecky, od panelového hřbitova Jižního města po nabubřelou škatuli hotelu Družba. Prováděl jsem Prahou desítky přátel z celého světa a nachodil jsem po jejích ulicích tisíce kilometrů. Praha je můj domov, hlásím se k ní všude, kam se vrtnu a jsem hrdý, že se mohu nazývat Pražanem. A o to více mě mrzí, když její krásu něco haní.

Tedy, popořadě. Kamarádka pochází, stejně jako moje drahá, ze země vycházejícího Slunce a říkat jí můžeme třeba A. Je malá, tichá, usměvavá a zdvořilá. Ačkoliv je v nejlepších letech a pracuje dlouhá léta v účtárně, je trošičku naivní. Alespoň z našeho cynického středoevropského pohledu.

Abychom se vyhnuli turistické přirážce za taxi, vyzvedli jsme ji z letiště sami. (Někdo vám může zkusit vyprávět, že situace se zlepšila a už to není tak hrozné jako před pár lety. To je sice pravda, ale když jsem jel naposledy – v lednu -  taxíkem z letiště do hotelu a za pár dní stejnou trasou nazpátek, lišilo se rito o dvě stě korun. Podotýkám, že provoz byl v obou případech plynulý, použili jsme stejného dopravce a levnější tágo bylo to, které jsme objednali přes telefon. Dodávám, že mám jadrný pražský přízvuk a ujíždí mi na konci přídavných jmen koncovka -ej, tak se mohu jen dohadovat, jak by tenkrát dopadli moji hosté beze mě.) V hotelu nám oznámili, že jí musí i přes včasné zrušení rezervace na předchozí noc účtovat plnou cenu, ač dala A. vědět předem; původně plánovala přijet o den dříve. Potud v pořádku, nicméně když recepční ujelo, že pokoj není připravený, protože se v něm uklízí po předchozím hostovi, považoval bych to přinejmenším za faux pas. Cena za jednu noc je nějakých osmnáct set korun, tedy v centru nejspíš standardní, a jednalo se o malý hotýlek (žádný mezinárodní moloch typu Hilton).

Přece jen nejsem včerejší a v Praze se vyznám, a tak se nám dařilo vyhýbat turistickým pastem, jako je třeba hospoda U Fleků nebo jakákoli kavárna na Staroměstském náměstí. Jako první past, která sklapla, musím s určitou hořkou nadsázkou označit chrám svatého Víta. Nejlevnější vstupenka, kterou do chrámu seženete, stojí pro mladé, zdravé a zaměstnané dvě stě padesát korun. Uznávám, že na krajíček chrámu vás pustí i zadarmo, ale na krajíček to holt nějak není ono. Hlavně proto, že se tam v libovolnou denní dobu mačkáte s půlkou zuřivě fotící a štěbetající Číny. Jistě, dá se namítnout, že nádavkem k chrámu dostanete i prohlídku tří dalších destinací, ale ty se pohříchu atraktivitou katedrále rovnat nemohou. Konkrétně jde o vybydlený Vladislavský sál, prastarou baziliku svatého Jiří a olezlou, zaprášenou Zlatou uličku (kde si do tlusté vrstvy prachu na filmových rekvizitách kreslí výrostci z celého světa sprosté obrázky). Pokud bych měl možnost volby jít, kam se mi zachce a platit vstupné individuálně, možná bych k chrámu přibral baziliku. Ale opravdu jen možná. Proč, krucitýrkn, nejde si třeba za stovku koupit vstupenku pouze do katedrály? Pochybuji, že by to ovlivnilo návštěvnost, a když už, tak jedině pozitivně...

 Řídil jsem se heslem, že nejlepší věci v životě jsou zadarmo, a tak jsem se snažil provádět po památkách bez vstupného a stravovali jsme se pouze v zavedených hospodách. (Pokud bude čas, vůle a zájem, rád udělám svým oblíbeným zašívárnám reklamu a sepíšu blog věnovaný pouze jim. Kdo ví, třeba by se mohl hodit i pro tuzemské návštěvníky naší metropole.) Ujel jsem pouze jedinkrát, když jsme se po oběhání všech Karlových mostů a Karlových náměstí a Karlových lázní rozhodli jeden den vzít odpočinkově a zajít na exkurzi do nejznámějšího pražského pivovaru. Jmenovat nebudu, ale je na Smíchově. Když jsem prohlídku rezervoval, měl jsem stále v paměti vydařenou exkurzi v pivovaru Eggenberg v Českém Krumlově, kde nás sympatický děda provedl celým areálem a ještě jsme dostali ke vstupnému pár piv na rozloučenou. (Na recenzích u Google jsem se dočetl, že úroveň šla za poslední rok radikálně dolů. Nemohu soudit, ale dva roky zpátky tam bylo celkem fajn. Prý se změnilo vedení.) Nu, tady vyšla půlhodinová „audiovizuální“ prohlídka na dvě stě ká čé, a ke vstupence byla jedna třetinka zdarma. Prohlídku je škoda komentovat, pozastavím se pouze u toho, že v baru v návštěvnickém centru vyšla každá další třetinka na pětačtyřicet korun a lahev piva stejné velikosti na třicet devět. Proč, proboha? Hned za rohem, ve stejné budově (!), je pivovarská restaurace, která je sice poměrně mastná, ale za půllitr toho samého piva zaplatíte dvacet sedm korun – a půllitrová lahev je v Tesku přes ulici tak maximálně za patnáct. Nechápu, proč cítí mamutí akciovka potřebu nestydatě odrbávat turisty, navíc takové, kteří projeví upřímný zájem o jejich historii a produkty.

Jeden den jsme nechali kamarádce volný režim, koneckonců se občas musí i do práce. Mé temné podezření, že to nedopadne dobře, se potvrdilo. Že vleze na prohlídku do Obecního domu jsem tak nějak čekal (290,-), že si tam dá v kavárně oschlý zákusek (100,-) mě také nepřekvapilo, že zabloudí do Muchova muzea (jedno patro, frekvence uměleckých děl jako noty na buben, 240,-) bych i pochopil. Ale tak nějak přeteklo, když si šla vybrat peníze tuším na náměstí Republiky, a hned se k ní přitočil chlapík exotického vzezření. A jestli by prý neměla za dvě pětistovky tisícovku. Sice jsem si s A. hned první den sedl a ukázal jí, jak vypadají české bankovky a varoval ji, aby tady s hotovostí na ulici vůbec nemanipulovala, ale nejspíš ji jeho jižanský šarm okouzlil. Svolila tedy, a stala se hrdou majitelkou jednoho tisíce běloruských rublů (nominální hodnota cca 2,- a ne, opravdu to není překlep). Účetní pochopitelně podobná bota zamrzí dvakrát. Škoda bohužel (nebo bohudík) nepřesáhne pět tisíc korun, takže nemá cenu nic ani hlásit a kazit si odpoledne výslechem na služebně (pro ty z vás, kteří měli kliku a nikdy jim nic neukradli; je to vždycky tak na tři hodiny, je to extrémně nepříjemné a nakonec máte pocit, že jste si to vlastně vymysleli a stejně si za to můžete sami). Na náměstí Republiky jsem seděl tři roky v kanceláři, a proto vím, že je zde stabilně usazená vždy alespoň jedna hlídka městské policie. Na rozdíl od kolegů na Staroměstském náměstí však nepomáhají turistům, nýbrž je pokutují za vjezd do zákazu (který je označen pouze coby pěší zóna s cedulí s hodinami, kdy je vjezd zakázán). Chápu tedy, že při vypisování bločků nemají ani vteřinku na to, aby si vyšlápli okolo náměstí a promluvili do duše skupinám individuí, která se shlukují za místní Billou či u výlezu z metra a otravují život místním i návštěvníkům (popř. i dotyčnému frajerovi směnárníkovi; pochybuji, že se tam vyskytl poprvé). Jsem rád, že strážníci nabídnou v tomto ohledu pomocnou ruku dopravní policii a zmatené cizince pokutují opravdu důsledně a nesmlouvavě, oni si to příště určitě rozmyslí a dají pozor. Nebo sem už nepřijedou, kdo ví, pro jakou možnost se rozhodnou. Nezbývá mi, než být hrdý na to, že žiji ve městě, kde se tvrdě postihuje třeba takové špatné parkování. Musí to totiž znamenat, že všechny ostatní společensky nebezpečnější zločiny a přestupky již byly odhaleny, rozkryty a potrestány a teď už strážníci nevědí, co s časem. Uznávám, je to nevděčné povolání – ale vybrali si ho sami.

Přiznám se, že jsem se ze zoufalství skoro rozplakal. Ještě nikdy jsem se nestyděl za to, odkud jsem. Je to zvláštní zkušenost. Nevím, A. se tvářila, že to nevadí, ale viděl jsem, že ji to mrzí. Nezbývalo mi, než jí říct, že to se holt stává, že to měla v Praze čekat a ať zase přijede, až něco našetří.